1.         O autorovi

Zygmunt Bauman patří k předním sociologům současnosti. Narodil se v 19. listopadu 1925 v Polsku ve městě Poznaň. Do vývoje Baumanových názorů a postojů, které prezentuje ve svých dílech, se odráží jeho složitá cesta životem. Jako příslušník židovské menšiny byl během druhé světové války  pro záchranu svého života nucen uprchnout před nacismem z okupovaného Polska do tehdejšího Sovětského svazu. Zde se aktivně zapojil do hnutí za osvobození Polska, sloužil v První armádě polského vojska, která ale byla pod vlivem a kontrolou komunistické ideologie sovětského vedení. Bauman v tom čase sloužil v polské armádě ve funkci politického důstojníka. Osobně se účastnil bojů při osvobozování polského území a také bojů v Berlínské operaci v konci druhé světové války.

Po válce pak Bauman působil v letech 1945 až 1953 ve vojenských oddílech tzv. Jednotek vnitřní bezpečnosti Polska, které byly určeny k odhalování a potírání antikomunistických, ukrajinských a německých podzemních hnutí. Během služby ve vojenských  bezpečnostních složkách zahájil studium sociologie na varšavské Akademii sociálních věd, později pak přešel na studia filosofie, vzhledem k zrušení odboru studia sociologie jako „buržoazního“ přežitku. V roce 1953 byl Bauman propuštěn z bezpečnostních složek a to za to, že se jeho otec pokusil emigrovat do Izraele. Postoj otce Baumana k politické situaci v tehdejším Polsku vedl k několika vážným nedorozuměním mezi ním a jeho synem, který nejen nesdílel otcovo nadšení pro sionismus, ale byl doslova zatvrzelým antisionistou. Během této doby, kdy Zygmut Bauman byl nezaměstnaný, si dokončil vysokoškolské vzdělání a nastoupil na Varšavskou univerzitu, kde byl zaměstnán až do roku 1968.

Jeho prvním závažnou prací  byla vyčerpávající studie na téma anglického socialistického hnutí, kterou sepsal během svého pobytu na London School of Economics. Dílo vyšlo polsky v roce 1959 a anglicky pak v roce 1972. Bauman v dalších letech  publikoval několik sociologických prací včetně knihy Socjologia na co dzień (Sociologie na každý den, 1964), která se stala v Polsku velmi populární sociologickou příručkou a stala se později základem k jeho anglické učebnici Thinking Sociologically (Myslet sociologicky, 1990).

Pod vlivem reality, ve které se zpočátku Bauman pohyboval, byl blízko oficiálnímu marxistickému myšlení a ideologii. Později se však stal především pod vlivem prací Antonia Gramsciho a Georga Simmela i svých vlastních životních zkušeností a osobní možnosti porovnání kvalit života člověka v různých ideologických prostředích, ostrým kritikem komunistického režimu. Pro svůj kritický postoj k režimu nebyl nikdy jmenován profesorem, i když dokončil svou habilitační práci. Sám Bauman, který byl pak postupně vystavován sílícímu politickému tlaku a především antisemitské kampani vedené populistickým ministrem Mieczysławem Moczarem, vystoupil v lednu 1968 z polské komunistické strany  a ještě v témže roce odešel do emigrace stejně jako mnoho jiných polských intelektuálů, kteří upadli v nemilost komunistického režimu a byli během antisemitských čistek v březnu 1968 donuceni emigrovat. Bauman odešel do Izraele, kde začal učit sociologii na universitě v Tel Avivu,  později pak přešel na univerzitu v Leedsu ve Velké Británii. Od té doby publikuje své práce v angličtině. Nejpozději od konce 90. let dvacátého století Bauman silně ovlivňuje antiglobalizační hnutí. Jeho díla mají odezvu v celém současném sociologickém světě.

Dílo:

• 1964: Socjologia na co dzień (Sociologie na každý den)
• 1988: Freedom (Svoboda)
• 1989: Modernity and The Holocaust (Modernita a holokaust)
• 1990: Paradoxes of Assimilation (Paradoxy asimilace)
• 1990: Thinking Sociologically. An introduction for Everyone (Myslet sociologicky. Úvod pro každého)
• 1992: Intimations of Postmodernity (Náznaky postmoderny)
• 2000: Liquid Modernity (Tekutá modernita)
• 2001: Community. Seeking Safety in an Insecure World (Společnost. Hledání jistoty v nejistém světě)
• 2003: City of fears, city of hopes (Město slz, město nadějí)

            2.         Svoboda

Dílo Zygmunta Baumana se strohým názvem: Svoboda (v češtině vydalo v roce 2003 nakladatelství ARGO), v myšlenkových rámcích nastiňuje témata a postoje, kterými se lidstvo ve vztahu řešení filosofických kategorií svoboda a nutnost zabývá. Název díla vyjadřuje ústřední linii, ke které se v díle vyjadřuje z pohledu činností lidí v průniku objektivity  zákonů společnosti a přírody. Z obecného hlediska téma svobody bylo, je a bude vždy jednou ze zásadních a stále otevřených oblastí v životě lidské společnosti Stejně široké a různorodé  bylo, je i bude spektrum otázek a odpovědí, které se od nepaměti lidské společenství v této oblasti svého života snaží řešit.

Tak, jak už název díla předurčuje, je svoboda středobodem jím zpracovaného tématu a autor ji vnímá i v kontextu celého spektra sociologických problémů. Zásadním bodem pro vnímání svobody  a uvědomění si  ve společnosti a přírodě s ní spojených vztahů, je moment, kdy konkrétní člověk nebo lidské společenství o svou svobodu přijde. V tomto momentě, kdy pominulo to, co se člověku zdálo samozřejmostí, vyplývá na povrch celá řada problémů a složitých vazeb které je nutné jím řešit tak, aby cílem bylo opětovné nastolení stavu, že vnímání svobody se pro člověka či společnost opětovně stane podprahovou záležitostí. Jde o nekonečný příběh, probíhající jak v každém konkrétním lidském životě, tak i v lidských společenstvích. Základním poučením by pak pro člověka na jedné straně, tak především pro lidskou společnost na straně druhé, měl být obecný fakt, že je jednodušší svobodu ztratit než ji získat zpět. A mnohdy opětovné nastolení již dosažené úrovně svobody je možné jen za cenu velkých obětí a dosažení jeho původní kvality není nikdy garantováno. Tyto obecně známé lidské zkušenosti by pak měly vést k cílené starostlivosti člověka a společnosti o svou svobodu, které je základním předpokladem pro rozvoj člověka i společnosti.

Baumanovo dílo se zaměřuje na podání informace o vztahu požadavků na svobodu  v intencích vývoje lidské společnosti. Autor začíná s vysvětlováním těchto vztahů   pomocí základních pouček, přičemž v zásadě jde o zobecňující postavení svobody v kontextu historického vývoje společnosti. Svoboda je zde definována jako vztah, což autor prozrazuje již v názvu kapitoly – „Panoptikum aneb svoboda jako společenský vztah“ – kde se odkazuje na společenský model Jeremyho Benthama, popsaný v jeho díle: „Panoptikum neboli dozorovna, kde se pěstí idea nového řádu použitelná pro jakýkoli systém a kde mají být lidé jakéhokoli typu drženi dozorem, zejména v nápravných zařízeních, věznicích, dílnách, továrnách, chudobincích, manufakturách, blázincích, lazaretech, nemocnicích či školách, které jsou dle tohoto řádu spravovány“. Svoboda zde znamená sociální vztah a asymetrii ve společenských podmínkách. Současně z její podstaty vyplývají sociální nerovnosti, když předpokládá rozdělení společnosti. Zapojení Benthamovy konstrukce má ve svém důsledku pouze jeden cíl - pochopit, že svoboda je společenský vztah, který  zároveň zahrnuje ty, co vládnou a ty, co se podřizují. Tento vztah je v Benthamově modelu podmíněn neustálou kontrolou ovládaných nebo alespoň nejistotou způsobenou hrozbou z neustálé kontroly. Obyvatele panoptika jsou definováni výhradně prostřednictvím záměru, jemuž má jejich umístění posloužit. Na dně Benthamova modelu jsou tzv. chovanci umístění do fiktivního „zařízení,“ v němž je jejich chování kontrolováno dozorci. Chovanci by se pravděpodobně chovali ve svobodném prostředí zcela odlišně, proto jim musí být dán pocit kontroly, který je nutný pro usměrnění jednání chovanců ve prospěch potřeby zařízení. Záměrem umístění chovanců do panoptika je přetvoření v něco, čím nejsou a sami nemají v úmyslu se stát. Nástrojem kontroly jsou dohlížitelé, kteří tvoří jakýsi mezistupeň v Benthamově modelu. Díky možnosti vidět, ale nebýt viděn jsou dohlížitelé svobodní ve vztahu k chovancům, které kontrolují. Svoboda dohlížitelů zde spočívá v tom, že je jejich jednání nezávislé na tom, co dělají nebo chtějí chovanci, a že jsou schopni zacházet s chovanci jako s objekty své vlastní vůle, tj. že jsou schopni ovlivňovat a pozměňovat jednání chovanců a nahrazovat jejich vůli vůlí vlastní, takže pak vyvolávají a řídí jejich chování. Autorovu otázku, kdo bude žalářníkem žalářníků, řeší tzv. „podnikatel,“ který stojí v čele zařízení. Podnikatel má za cíl jednak kontrolu dohlížitelů, která je zajištěna pocitem nejistoty dohlížitelů z neohlášené kontroly podnikatele, a jednak z řízení celého zařízení. Je v zájmu dohlížitelů jednat ve prospěch zařízení, jelikož v případě zjištění nedostatků při kontrole by mohl být dohlížitel sankcionován a to i tak, že by přišel o své živobytí, což by mohlo vést k začlenění mezi chovance čili zcela ztratit svobodu. Podnikatel pak jedná a řídí celé zařízení zcela svobodně a ve svém zájmu, jelikož jeho prioritou je dosáhnout co největšího zisku. Podnikatel pak nepotřebuje ani zákonné normy a nařízení, protože má správné motivy pro své konání i odpovídající zdroje k tomu, aby podle nich jednal. Když je přítomno obojí, může být následné konání podřízeno sebekontrole. Jestliže je sledováno samotným jeho vykonavatelem, porovnáváno s důsledky a korigováno, bude směřovat přímo k žádoucím u modelu. Motivem bude tvorba zisku. Z celého modelu vyplívá určitý rozpor moci a svobody. Svoboda znamená možnost rozhodování, které je určeno zdroji, s jeho růstem roste naše paleta hodnot, na základě kterých rozhodování činíme a tím větší je naše svoboda. Míra svobody charakterizuje míru moci. Menší moc znamená tlumit své sny a vzdávat se pokusů na jejich dosažení, ovšem nárůst moci znamená devalvaci svobody druhých, neboť stoupla schopnost jedince ovlivňovat jiné lidi k dosažení jeho cílů. Jak panoptikum ukazuje, svoboda, jedněch činí v takovéto společnosti nezbytnou a prospěšnou závislost druhých a nesvoboda určité skupiny umožňuje svobodu skupiny jiné.

            Z pohledu historie svobody je pro nás důležitý fakt, že svoboda sama o sobě je skutečnost, která společností produkována a opatřena významem, kterého nabývá v konkrétním čase či místě. Společenský vývoj svobody neboli sociogeneze se týká zlomů v sociálním pojetí svobody, které vedly k postupným změnám v síti mezilidských vztahů a které vytvořila diskuze o nesvobodě. V průběhu dějin se zjistilo, že historie svobody není ani tak postupným vývojem plného významu této ideje z počáteční zárodečné formy, nýbrž spíše mostem překlenujícím široký rozsah sociálních koncepcí s jejich specifickými konflikty a mocenskými zápasy. Snad nejstarší idea svobody pochází z antické otrokářsko-majetnického systému a týkala se spíše konání než podmínek. Konání jako rozhodnutí mocných uvolnit někoho, kdo jejich moci podléhal, z otroctví, zajetí nebo nevolnictví. Takové uvolnění bylo ze všech praktických hledisek považován za akt „polidštění.“ Ve starověku byli totiž otroci a zajatci považováni za majetek pána a tak i zákon je posuzoval za pouhé věci a mohlo s nimi být i tak jednáno. Osvobození bylo tedy projevem vůle vlastníka otroka a moci, kterou vlastník měl nad nesvobodnými otroky.

            Ve středověku nabyla svoboda nového rozměru a to hlavně díky listině zvané Magna Charta Libertatum. Anglickému králi, jenž neměl sílu odolávat, byla vnucena tato listina, která zajišťovala řadu svobod zemské šlechtě a do nichž neměl král právo zasahovat. Omezila se tak svoboda panovníka, jež spočívala v moci neomezeně vládnout nad šlechtou. V této době se pouhým zákonným omezením se zjevně nedůvěřovalo, protože si zemští šlechtici nechali zanést do znění Charty právo pozvednout proti králi zbraně, pokud překročí hranice své moci. Pro svobodné občany se obrana jejich svobody, třeba i se zbraní v ruce, stala jedním z kroků posvěcených pravidly hry – byla nyní součástí politického řádu, nikoli jeho porušením. Díky svému právu na odpor se zemští šlechtici stali pro krále trvalým zdrojem nejistoty a následně účinně omezili královu svobodu. Svoboda tedy znamenala privilegium udělené králem a král tak ztrácel svou absolutní moc rozhodovat nade všemi. V pozdním středověku už bývalo privilegium svobody udělováno nejen jednotlivcům nebo rodům, ale i celým společenstvím, zvláště pak městům. Svoboda mohla pro město znamenat vynětí z povinnosti platit daně, odstranění zákazů a opatření omezujících obchod, právo na samosprávu a řadu dalších zdánlivě malicherných a bezvýznamných privilegií a výsad, které však významně potvrzovaly autonomii města vůči zemskému zřízení i monarchii samotné. Svoboda města též zahrnovala právo přenést městskou svobodu na vyvolené – obvykle nejbohatší – občany. Být svobodným občanem znamenalo těšit se nejen privilegiím vyhrazeným celému městu, ale mít i imunitu vůči některým městským pravomocím. Svoboda měst znamenala a podmiňovala progresivní rozdělení bohatství do dvou odlišných kategorií, přičemž každá se řídila vlastními pravidly a jedna z nich získala nezávislost na té druhé jen proto, aby nakonec po staletích bojů zase její síle ustoupila. Tyto dvě kategorie jsou bohatství a vláda nad lidmi. S nástupem modernity nastává revoluce spojena s těmito kategoriemi, která spočívala v přerušení vazby mezi nemovitým majetkem a mocí nad lidmi a movitý majetek se stal zcela autonomním. Uvolnění svobodných měst z moci místní šlechty tak přerušilo nejvýznamnější vazbu mezi bohatstvím a mocí nad lidmi.

            V současné moderní době nás ze sociologického hlediska budou mimořádně zajímat dva charakteristické znaky moderní svobody – její těsné propojení s individualismem a její vývojová i kulturní provázanost s tržní ekonomikou a kapitalismem. Z pohledu vzájemných vztahů a postavení svobody, společnosti a sociálního systému v současnosti lze dojít k závěru, že individuální svoboda nabývá stále většího významu. Tento posun hodnot se samozřejmě odráží v životě každého jednotlivce a stejně tak i v sociálním systému společnosti. Individuální svoboda tak nahrazuje na této pozici práci, které bylo toto postavení vyhrazeno od počátků kapitalismu. Práce – cituji:  „Byla chápána jako společné a koordinované úsilí zaměřené na tvorbu bohatství prostřednictvím aplikace lidské práce na přetváření přírody.“  V zásadě se společenský systém řídil pravidlem, který definoval práci jako nejdůležitější parametr lidského života a to včetně hodnocení jeho úspěšnosti a autority  dosažené ve společnosti. Obecně - člověk byl s prací definitivně svázán, většina náplně jeho času byla podřízena práci a to v rámcích velmi strohé disciplíny. Tlak na strohou pracovní disciplínu a cena poskytované práce tvořily zásadní třecí plochy vnitřního konfliktu společnosti.  Původním těžištěm konfliktu byla moc a kontrola společnosti. S postupným rozvojem kapitalistických vztahů a sílící ekonomikou se začalo toto těžiště postupně posouvat k rozdělování bohatství tvořeného nadhodnotou. Od prvotní kontroly moci a tím i celého objemu vznikající nadhodnoty se  - přes boje o lepší mzdy, kratší pracovní dobu a zlepšení pracovních podmínek, začal ekonomizovat. Základní cíl – udržení moci, byl vykoupen právě přes rozdělování  nadhodnoty, kterým začal posun kapitalismu do jeho spotřebitelské fáze. Tento posun měl za následek i snížení vnitřních tenzí uvnitř společnosti. Práce začala ztrácet své původní postavení ve prospěch individuální svobody v konzumní formě. Tato spotřebitelská svoboda převzala i klíčovou roli spojovacího článku mezi světem jednotlivců  a racionalitou společenského systému. Spotřebitelská svoboda se stala základní silou koordinace mezi  motivací  činnosti jedince, sociální integrací a správou společenského systému. Etika práce byla nahrazena etikou spotřebitele, práce se stává jen nástrojem, člověk svou realizaci, autonomii  a svobodu hledá a nachází v materiálním obohacení. Svazek produktivní práce a individuální emancipace se změnil na svazek individuální emancipace a spotřebitelského trhu. Trh chce mít zpětnou vazbu na spotřebitele, na jeho myšlení a chování. Základem se stává oboustranná komunikace, jejímž prostřednictví jsou šířeny informace, které mohou ovlivňovat jednání jedince i celé společnosti – vytváří se mediální svět se zvláštní schopností vlastní soběstačnosti. Prostřednictvím mediálního světa se mění i politika. Společnost začíná být kapitálem využívaná jako masa spotřebitelů. Toto využití nevyžaduje aktivní intervence státu. O konsensus a dosažení vyhovujícího sociálního chování se stará spotřebitelský trh. Konsensuální chování je často provázeno schválením volného trhu a individuální svobody výběru.V této konzumní společnosti však také existují vnitřní tlaky tvořené tou částí společnosti, která není způsobná hrát roli spotřebitele. Její chudoba pak pro tuto vrstvu vymezuje hranice nesvobody a závislosti. Jde pak především o závislost na byrokratickém aparátu státu, spravujícího sociální prostředky podpory. Ten může nevhodným způsobem jejich nastavení a  použití místo získání nové šance pro tyto jednotlivce či části společnosti, je uvést i do začarovaného kruhu  vlastní společenské nevýkonnosti. Pro základní hodnocení lze využít citace autora: „V kapitalistické společnosti v její spotřebitelské fázi je byrokratický tlak jedinou alternativou svobody konzumenta a spotřebitelský trh se stává jedinou formou úniku před tímto útlakem.“                

Vedle kapitalistické společnosti existuje i jiný typ  a to společnost komunistická. V tomto typu společnosti je byrokratické  řízení a určování individuálních potřeb centrálním principem, na rozdíl od kapitalistické společnosti tedy není jen  okrajovým opatřením a stejné principy platí i pro útlak, pro realizaci politické nezpůsobilosti u jednotlivců a skupin obyvatelstva a i o násilném zbavení jejich možnosti volby, která s tím souvisí. Komunistický systém znamená alternativu společnosti integrované prostřednictvím spotřebitelského trhu a absence spotřebitelské svobody je nejvýraznějším a nezbytným poznávacím znakem této alternativy. U této společenské alternativy je svoboda spotřebitelského trhu přijatelná jen pro malou spíše netypickou část společnosti. Politická moc státu zde spočívá na určování standardu chování každého jedince, zároveň však s tím musí tlumit výstupy z volného trhu  a možnost svobody volby člověka. Všudypřítomnost politické regulace proniká všemi vrstvami společnosti a dotýká se všech sfér života jednotlivce. To má za následek celkové zpolitizování i těch záležitostí, které by jinde v žádném případě stát nezajímaly. K  vyhodnocení principů fungování komunistického státu cituji autora: „Komunistický stát se musí proto silně spoléhat ani ne tak na skutečné přijetí své legitimizující formule jako na potlačení jakéhokoli pokusu o politickou aktivizaci disentu-či spíše jakýkoli projev kolektivní nespokojenosti nabývá z hlediska státu ihned povahy politického disentu.“  Z výše uvedeného rozboru vyplývá fakt, že vůči spotřebitelské svobodě, realizované konzumní kapitalistickou společností, existuje jediná, již v praxi realizovaná alternativa – komunistická, reprezentovaná na opačných principech – na principech  politicko-byrokratického útlaku.  Pro většinu současné společnosti pak při porovnání těchto principů vychází jako jediné možné východisko a to cestou poskytnutou ve formě spotřebitelské svobody a to všemi jejími klady i zápory.         

Pokud jde o vizi budoucnosti svobody z pohledu autora jako sociologa, lze při uvažování o budoucím stavu společnosti vycházet jen z její současné podoby. Sociologie jako věda, která čerpá z historie a  není určena k prognózám  budoucnosti. Sama budoucnost se od minulosti liší především tím, že ponechává dostatek prostoru pro lidskou volbu a aktivitu – zjednodušeně to znamená, že bez výběru není budoucnosti a to i včetně takového výběru, který znamená volbu – nevybírat nic. Obdobné je to i v oblasti lidských aktivit. Místo sociologie je pak tedy nikoliv v předvídání budoucnosti samé, ale právě jen v ulehčení a pochopení výběru pro člověka z dostupných voleb, dále ve sledování a vyhodnocování spojitostí a tendencí, které mohou mít na volbu vliv. Dle autora pak tyto služby sociologie může poskytnout jen těm, kteří chtějí jednat vědomě, jsou informovaní a mají v patrnosti fakt, že neexistuje jistota zaručeného úspěchu. Jiným způsobem řečeno – s maximálním využitím svobody volby, svého vědomého jednání a s váhou uvědomění si své odpovědnosti. V kontextu výše uvedeného pak stojí to poznání, že i budoucnost svobody  není předem dána. Mezi faktory, které nakonec mohou rozhodnout o její budoucí podobě, patří především směr, kterým se bude ubírat lidské snažení a ten je ovlivňován těmi, kdo toto snažení vyvíjejí. V případě principů fungování mechanismů společnosti zvýrazňuje sociologie systémovost a v té pak přesnost, s jakou se navzájem ovlivňují prvky individuálního způsobu života, sociální integrace a stabilita celku. Obdobným postupem lze podle autora dospět k tzv. „poslední hranici“ naší společnosti, kde jako jediným dynamickým a trvale se měnícím prvkem je spotřeba. Ta si rovněž vytváří své vlastní postupy pro pohyb vpřed  a z tohoto úhlu pohledu ji lze označit jako aktivní, progresivní část s předpokladem rozvoje. Spotřeba je však rovněž v úloze útlumového článku pro absorpci přebytečné energie, která by jinak vedla k ničení vnitřních spojů společenského systému. Současný postavením spotřeby, jako hlavního fenoménu vývoje, je pak určena i možnost volby svobody.  Podle autora v takto nastavených podmínkách jde však vlastně o možnost volby mezi konzumní svobodou a nesvobodou. Pro srovnání různých vizí budoucnosti, postavených na spotřebě autor pak provádí srovnání na příkladu  literárních děl, které napsali Aldus Huxley, Gerge Orwell přičemž dle Baumana však nejrealističtěji odpovídá současná podoba společnosti té, kterou popsal ve svém díle Gargantua a Pantagruel  Francois Rabelais. Jde o popis společnosti, ukázaným v díle v  podobě opatství Théléme. Dle Baumana takováto společnost, postavená na konzumní svobodě, se zákonitě a systémově obklopuje obranými prvky, které se jako symbolická zeď, snaží zabránit průniku negativních vlivů nesvobody. Pod pojmem nesvobody je pak zahrnuto vše, co nějakým způsobem má  nebo může působit  jako omezující faktor na konzumní svobodu, do které jsou transformovány takové hodnoty, jako je požadavek osobní svobody a nezávislosti. Vyhodnocením výše popsaného se pak autor dostává k vyjádření, proč je konzumně zaměřený sociální systém tak silný. Jeho síla a schopnost získat podporu tkví především v jeho úspěšnosti paralyzovat všechny alternativy, které by jej narušily. Právě díky této vlastnosti se jeví konzumní forma svobody velmi mocná i účinná a svým způsobem i nezranitelná. Díky jejímu silovému postavení pak všechny ostatní úvahy o jiných formách svobody se jeví jako nereálné. Samozřejmě ani tento konzumně orientovaný systém není imunní útokům zvenčí. Toto tvrzení vychází z faktu, že zatím jsou všechny systémy, kde se spotřeba  stala efektivním faktorem sociální integrace a systémového řízení, v privilegovaném postavení v rámci celosvětového měřítka. Efektivitou svobody konzumu jsou v nich do určité míry paralyzovány vnitřní odstředivé síly, navenek však proti sobě mohou mít  externí sílu, která může přemýšlet o celkovém „přerozdělení“ vlivu na zdroje, na nichž stojí konzumní společnosti. Základním vnějším cílem konzumní společnosti tak je aktivace všech svých možných prostředků na eliminaci koncentrace těchto externích sil a jejich případného útoku. Samozřejmě, že i uvnitř vlastní konzumní společnosti existují, tlaky na její principy. Tyto tlaky lze poměrně efektivně mírnit prohlubováním uplatňování individuální svobody i v jiných oblastech společenského života – zejména ve sféře produkce, místní samosprávě a národní politice. Tím se v určitých dimenzích naplňuje právě sen většiny mas s tendencí odstředivé síly. Zkrátka cituji: „Touha po svobodě, která není právem nebýt obtěžován veřejnými záležitostmi, ale naopak neomezeným a s nadšením praktikovaným právem tyto záležitosti řídit, není tudíž ničím novým. Provází moderní společnosti od jejich počátku.“ Autor však zároveň dodává, že nikdy  - dle něj, nedojde k úplné realizaci této touhy  - vždy bude přesahovat do určitého utopického horizontu, protože skutečnost v současných moderních společností přináší právě spíše omezení ve veřejné sféře. Jde vlastně o potvrzení skutečnosti, že osobní nezávislost a lhostejnost k veřejným záležitostem na sobě závisejí a vzájemně se podmiňují. V této souvislosti  Bauman vyzdvihuje závěry ze studie Hannah Arendtové, která dává historickou porážku svobody v její veřejné aktivní formě do souvislosti s nevyřešeným problémem chudoby, který směruje politickou činnost k řešení sociálních problémů – to znamená k zajištění přežití a odstranění nouze což v konečných důsledcích vede k nahrazení původního ideálu veřejné občanské svobody ideálem individuální spokojenosti. Obecně lze říci, že názory na budoucnost svobody jako práva podílet se na určování společného osudu se dost liší. V současné době má stálé silné postavení svoboda postavená na spotřebě a to především pro její funkčnost a efektivnost při řešení problémů. Navíc má stále dostatek vnitřních sil, aby tento stav trval i nadále.  Přesto nelze podceňovat žádné fenomény, které se třeba nyní vyskytují jen v náznacích či mají relativně z dnešního pohledu malý význam. Právě historie sociologie nám může dávat příklady, že i takovéto  podněty mohou vést k zásadním změnám, kdy cituji: „ Může se docela dobře stát, že lidskou touhu po svobodě přestanou tržně orientované soukromé úspěchy uspokojovat. Může nastat chvíle, kdy energie, jež je nyní nasměrována na spotřebitelské soupeření, začne hledat v realizaci v ambicióznějším projektu občanského sebeurčení a samosprávy. To je však zatím neprověřená možnost. Ať již má být budoucnost jakákoli, sociologům nenáleží rozhodovat o tom, nakolik realistickou se  tato eventualita nakonec ukáže být.“

Na závěr mého rozboru díla: Svoboda, autora Zygmunta Baumana bych chtěl uvést, že autor se na řešení závažných otázek k tématu postavení svobody v současné lidské společnosti dívá především z pohledu z fenoménu spotřeby  a  společnosti jejíž svoboda je na spotřebě postavena. Nelze určitě zastírat, že spotřeba  lidské společnosti je jedním z jejích základních hybatelů rozvoje a koneckonců i impulzem k řešení výrazných sociologických problémů společnosti, které by jinak mohly vést k extrémům, jež by zpětně měly negativní vliv na vývoj společnosti. U Baumanem řešených otázek tohoto tématu a jím vyslovených tezí je zjevná jeho středolevá někdy až zcela zjevná levicová ideová orientace. Jím přednesená otázka svobody, se zcela váže na ekonomické podmínky. Svoboda je nutně výsledkem ekonomických vztahů, ze kterých vznikla a i nadále je jimi bezpodmínečně ovládána. Nakonec i symboly, které si konzumní společnost vytváří, slouží bezvýhradně potřebám trhu.  V oblasti hodnocení tenzí uvnitř konzumní společnosti Bauman  říká, že období třídních bojů je již za námi. Antagonismy vedoucí k soupeření se přesunuly do oblasti spotřeby. V této poloze pak nemá toto soupeření  charakter ostrého vyhrocení. Z Baumanova úhlu pohledu na hodnocení stávající situace společnosti nelze nalézt dost dobře aspekty, které by byly signifikantní pro budoucnost. Autor zevšeobecňuje, že vlastně nemá smysl se příliš zabírat budoucností, protože stejně to co přijde, předvídat nelze a co vlastně lze je jen odhad dopadu konkrétní současné volby na základě již zaznamenané historické zkušenosti. Jde tedy o přemýšlení o možných budoucích souvislostech z úrovně současného rozhodování, voleb a aktivit. Zygmuntovi Baumanovi rozhodně nelze z obsahu jeho díla Svoboda upřít poctivý záměr řešit tyto zásadní otázky  v reflexi poměrů současného vývoje lidské společnosti, což je velmi významnou hodnotou tohoto díla.    

Literatura:

1. Svoboda, Zygmunt Bauman, nakladatelství Argo, r.2003

2. Dějiny klasické sociologie, Jan Keller, nakladatelství SLON, r.2007

3. Filosofický slovník, kolektiv autorů, nakladatelství Olomouc, r.2002

Komentářů (0)

RSS vlákno komentářů

Napiš komentář

Jméno

Email

Název

Komentář

Zmenšit | zvětšit okno

Opiš zobrazená písmena

Odešli komentář